Víla

Úvod: usíná den, únavou padáš.
Na hrobě rytíře,
středověk zjevil se.
Oči strach zavírá,
svědomí modlí se.
R: Jak růže bez trní
v dobré zlo mění,
tvá mysl touží
po krásným snění. 
Černou tmou korzujou rytíři bez hlavy.
Měsíc pak světlem svým hrdiny oslaví.
Půlnoc jim život dá, zrušila popravy,
postavy tajemný strašit už nebaví.
R: Jak růže bez trní
v dobré zlo mění,
tvá mysl touží
po krásným snění.

Magii roztančil labyrint věků.
Tajuplný křivky, povětrný dívky,
vstavač a devětsil sňal z tebe deku,
pod jemným hedvábím obrys erotiky.

Půlnoční slavnost, maškarní rej,
dívko čarodějná elixír dej!
Pak se tvá smyslnost ocitá v pasti.
A touhy nocí s démony obcujou.
Elixír mění strach v gejzíry slasti,
vrány a svědomí pranýřem lomcujou.

R: Jak růže bez trní
v dobré zlo mění,
tvá mysl touží
po krásným snění.
Sen už tě probouzí, myšlenky zmatený.
Andělé tleskaj, z náhrobku bez jména.
Utopils Moranu, v tý noci studený,
vrány se chechtaj, tvá parta zmizela.
Závěr: Nezmizla s nocí, jen jedna víla.
Přichází jarní den,
s ním nová síla.
Krásná jak princezna.
Asi to nebyl sen,
je to tvá milá … 

Ta růže bez trní, která tě promění …