O mně

Narodil jsem se v roce 1960, mám českou národnost a po rozdělení republiky jsem získal nazpět také české občanství. 

Zde je ve zkratce to hlavní z mého životního příběhu:

V důsledku okupace 1968 a následné tvrdé normalizace a perzekuce, degradovala StB a KSČ mého otce z ředitele Okresní vodohodpodářské správy v Moravské Třebové na řadového zaměstnance. Můj nevlastní bratr dostal za zmlácení ruského lampasáka jeden a půl roku kriminálu a vyhazov z učení. Já jsem se musel v osmi letech spokojit pouze s odpovídajícím odbojem. Ze zadního sedadla předválečné Škodovky (r.v. 1935) jsem na otcův pokyn oknem vyhazoval protiokupační letáky, které natiskl v práci. Za zmínku snad už stojí pouze šrám na mé lebce, získaný v souboji se soudruhy okupanty z období studií ve Vysokém Mýtě. Poměr občanů a “turistů ve vysokých kožených botách” zde byl 1:1.

V roce 1976 dostal otec ze Slovenska nabídku využít svoji odbornost jako stavební dozor při ražbě tunelů na začínající stavbě přečerpávací vodní elektrárny Čierný Váh. Následovalo stěhování celé rodiny na Slovensko. Já jsem ale od šestnácti let zůstal v Čechách sám, absolvoval zde učení a následně i střední školu stavební. Po maturitě, v roce 1981, jsem vyslyšel otcovo přání a ač nerad, nastoupil na Slovensku k firmě Váhostav. O tom, že jsem byl Slovensku svou prací prospěšný, svědčí m.j. i fakt, že jsem se v jednom roce stal nejlepším zlepšovatelem podniku (6000 zaměstnanců). Za rozvoj města Košice jsem dokonce obdržel státní vyznamenání (podílel jsem se tehdy na zkrácení výstavby vodovodu Prešov-Košice o 1 rok). Dostával jsem dokonce důvěru jednat v zastoupení ředitele přímo s předsedou KNV Košice, Robertem Schusterem, budoucím slovenským prezidentem. A to jako nestraník. Výzvy ke vstupu do KSČ jsem odmítl!

To už tu ale byl 17. listopad 1989! Již 22. 11. jsem byl na demonstraci v Praze, v té době ještě obklíčené lidovými milicemi. Vrátil jsem se plný nadšení a naděje. Okamžitě jsem ve firmě dělal osvětu a založil stávkový výbor OF, později VPN. Rozmnožil jsem materiály z Prahy a aktivizoval kolegy stejného smýšlení.  Po nocích jsem pak ve městě lepil plakáty. Hned po sametové revoluci jsem byl v Liptovském Hrádku kooptován do městského zastupitelsva jako poslanec a následně zvolen za člena městské rady. Od začátku jsem se veřejně vymezoval proti “kádrům” ŠtB a KSČ ve veřejných funkcích a městské samosprávě. Někteří pohrobci totality mi to nikdy nezapomněli… Jak jsem se ostatně mohl přesvědčit v blízké budoucnosti po jejich návratu k moci …

V roce 1991 jsem se nechal z Váhostavu dobrovolně propustitmísto své kolegyně, matky třech dětí. A začal jsem podnikat.Postupem času jsem na území města ze čtyř pronajatých zdevastovaných objektů vybudoval ubytovny se zázemím pro občerstvení. Kolo lidské závisti bylo roztočeno! Věřil jsem v té době, že se Slovensko stane pořadatelem zimních olympijských her, které přinesou Liptovu nový impuls a mým ubytovacím kapacitám turistickou klientelu. V ubytovnách nakonec skončili dělníci stavebních firem, budujících na Liptově dálnici. A díky mé lidskosti v ubytovnách pobývalo, výhradně na mé náklady, také několik městských bezdomovců. Ale to už na Slovensku vládl Mečiar a dobré časy končily. Boj za společný stát jsme my, jeho obhájci, prohráli. Politika vládního hnutí HZDS Vladimíra Mečiara vygradovala nacionalistické vášně, nenávist a klientelismus, s negativním dopadem na národnostní menšiny. Vše vyvrcholilo kooperací státní moci se strukturami podsvětí a návratem kádrů ŠtB a KSČ do veřejných funkcí. Mafiánské gangy řešily své spory střelbou. Neměly problém ani s případnou špinavou prací pro politiky. Mizeli lidé. Nenávist a lež se stávalynormou vládnoucí garnitury. Vrcholem “ledovce” se stal únos prezidentova syna do Rakouska, za účasti SIS, případně vražda Roberta Remiáše. Škoda jen, že Slovensko, díky Mečiarovým amnestiím, nad událostmi z těch dob mávlo rukou. Zákony pro vyvolené a “roduverné” přestávaly platit. Lidé oponující vládní moci byli dehonestováni, vyhazováni z práce a nahrazováni těmi “správnými vlastenci”. Stát neplatil svým dodavatelům, a když, tak s velkou časovou prodlevou. Budovatelé dálnic, včetně malých podnikatelů, se postupně dostávali do druhotné platební neschopnosti. Smlouvy přestávaly platit a vymahatelnost práva upadala. Malým soukromým dopravcům na stavbě dálnic byl výdělek často kompenzován pouze dodávkou pohonných hmot. Ti tak byli nuceni pokračovat, aby nepřišli o již vydělané peníze.

Popsaný stav se týkal i mé vlastní stavební činnosti, jakož i celého soukromého sektoru. Neuhrazené faktury za mé ubytování mělynegativní dopad na platby za energie a nájmy majitelům pronajatých objektů. Objem nedobytných aktiv, jakož i neuhrazených faktur začal narůstat. A soudní moc mlela snad ještě pomaleji než soudy Boží. Zato pochybných vymahačů s pistolemi u pasu bylo jako hub po dešti! Na ty jsem se nikdy neobrátil.

Posledním hřebíčkem do mé politicko-podnikatelské kariéry na Slovensku bylo asi referendum z 23. – 24. 5. 1997. Mečiarova vláda tenkrát svévolně vyřadila čtvrtou otázku z hlasovacích lístků. Šlo v ní o přímou volbu prezidenta. Jako předsedovi volební komise se mi podařilo argumenty přesvědčit pět ze zbývajících šesti členů komise a zápisnici jsme odmítli podepsat. Navíc jsem k ní, jako nedílnou součást, priložil komentář ohledně protiprávnosti referenda a stížnost, zformulovanou pro tu část voličů, kteří odmítli volit s lístky bez čtvrté otázky. Při osobním doručení zápisnice o referendu okresní komisi se mi vryla do paměti tato slova: “Toho si poznačte!”

Následovalo “zakleknutí”, které jsem od té doby cítil na každém kroku. Rozhodnutí Ústavního soudu o neplatnosti referenda bylo nakonec dost neadekvátní útěchou mému smyslu pro právo a spravedlnost. V mé stavební firmě si totiž začali podávat kliku kontroly snad ze všech úřadů. Šikana, pokuty a sankce nebraly konce. Posléze se k šikaně přidala i městská samospráva a většina “těch pravých Slováků” z řad občanů. A samozřejmě vypomohlo i podsvětí … Děly se pak totiž věci, které jistě nebyly pouhou shodou náhod.

1. Z mé kanceláře, pronajaté v kamerami střežené budově Vodních elektráren Trenčín, mi byly ukradeny oba počítače. Vše ostatní zůstalo na svém místě. Pachatel, ani kamerové záznamy nebyly nalezeny.

2. Rozbité okénko osobního vozu, krádež osobních věcí. Pachatel neznámý.

3. Demolice mého osobního vozu, zaparkovaného u obecní komunikace, nárazem jiného starého vozu, řízeného opilým, či zfetovaným řidičem, spojovaným s místním podsvětím. Po příslibu náhrady škody a v obavě z pomsty nebyl případ hlášen policii. Auto bylo odepsáno, avšak škoda mi nebyla nikdy kompenzována.

4. Z osobního vozu, zaparkovaného v Bratislavě, mi byly ukradeny profesionálně a bez použití násilí soudní spisy, účetní doklady a písemné důkazy k soudnímu sporu. A tak byl tento soudní spor o neuhrazené investice, s jedním z pronajímatelů již zrekonstruované nemovitosti, zmařen ihned v začátku. Případ hlášen policii, bez výsledku …

5. Jako poslední zmizela z parkoviště dodávka pro přepravu zaměstnanců. V tomto případě jsem již rezignoval a případ ani nehlásil.

V souběhu se shora popsaným, jsem samozřejmě musel čelit dalším psychicky náročným negativním projevům nacionalismu a nenávisti. Být v té době veřejně známou osobou oponující vládní moc, hlásit se k české národnosti, mluvit česky, a navíc mít za manželku Češku, bylo v té době velkým negativem. Před manželkou a dětmi jsem roky telefonické a písemné výhružky tajil. A stejně tak i útok fyzický. Pokud šlo totiž pouze o narážky typu: Čehůňu, Švéde, Pepíku, Čecha do mecha a mech do Dunaje, na Slovensku po Slovensky, ale i pravidelně se opakujicí tvrzení, jak Slováci na Čechy doplácejí, bral jsem to s úsměvem, jako slovenský folklór. Ale anonymní telefonické a písemné výhružky, typu: “Vezmi si tu českou kur.u a táhněte ze Slovenska”, mi ale už moc optimismu nedodaly. Obrázek se čtyřmi šibenicemi, na nichž visely dvě větší a mezi nimi dvě malé postavičky, doprovázené odpovídajícím textem, již byl hodně depresivni! Reálnosti výhružky, vznesené vůči mé osobně, mezi čtyřma očima: “ Jestli nechceš skončit na vozíčku se zlámanýma nohama, tak vypadni ze Slovenska”, jsem ale již opravdu věřil. O autorovi výhružky jsem věděl své. Že nemluví do větru, mi bylo okamžitě jasné. Vrcholem pro mě pak byla důvěrná informace od policisty, který mě vyšetřoval v důsledku udání za neoprávněné obohacení, že za úplatu zastaví mé stíhání. Zbytek důvěry ve stát a spravedlnost se tím rozplynul. Návrh jsem samozřejmě odmítl a byl očištěn samotným vyšetřováním.

Poslední kapkou, která přispěla k mému rozhodnutí odejít ze Slovenska, bylo   skutečné fyzické napadení. Poté, co jsem pozdravil bývalého příslušníka ŠtB (nově již šarži u kriminálky), oddělil se od něho jeho doprovod, policajt v civilu a přešel za mnou na protilehlý chodník. Ten uder vší silou, bez jakéhokoliv varování a případného slovního doprovodu, jsem opravdu nečekal ani ve snu. Policajt se spořádaně vratil k “páničkovi” a s pocitem dobře vykonané práce pokračovali dál svojí cestou. Mně pak nezůstalo, než hlasitě polknout a pár dní čekat, zdali se mi vrátí sluch. Od té doby slyším na jedno ucho hůře.

Heslo sametové revoluce: “Nejsme jako oni”, je sice pravdivé ale v konfrontaci se skutečným zlem, se s odstupem času jeví jako naprosto nepoužitelné! Bylo mi jasné, že tady se ochrany nedočkám ani já, ani moje rodina. V tom čase jsem naplno začal chápat význam pořekadla: “V nouzi poznáš přítele.” Moc jich nezůstalo, ale o to víc si jich do dnes vážím. Tím obdobím a některými lidmi jsem byl opravdu hodně zklamán a svůj žebříček hodnot jsem radikálně upravil. Peníze a majetek se z něho vytratily.   Prvořadé teď bylo zabezpečení manželky a dětí. V prostředí neustálých výhružek se již další psychický tlak nedal vydržet. Rozhodnutí o budoucnosti rodiny bylo rychlé a osvobozující. Ženu a děti jsem odstěhoval k rodině do Čech. Srdce mi trhaly plačící oči mých malých, nic nechápajících synů, když se dozvěděli, že se po prázdninách nevrátí ke svým spolužákům. Paradoxně zažili po 31 letech to samé, co já v roce 1968 …

Část rodinného majetku, firemní vybavení a mechanizace, jakož i vybavení ubytoven a restaurací, zůstalo na Slovensku. Ani jeden z pronajímatelů, kterým jsem zhodnotil objekty, nakonec nedodržel smlouvu a neuhradil mi odpovídající část investic, které jsem do jejich objektu vložil a o které jsem jejich majetek zhodnotil.   Po odchodu ze Slovenska jsem se snažil ještě nějaký čas získat soudní cestou finanční prostředky za účelem vyrovnání alespoň části svých vlastních závazků. Dokonce jsem nakonec v soudním sporu s Bytovým podnikem Liptovský Hrádok přistoupil na kompromisní dohodu a soud mi místo milionové částky přiznal alespoň statisíce. Ani k těm jsem se nakonec nedostal. Protože poté, co si Bytový podnik účelově změnil IČO, aby se vyhnul finančnímu vyrovnání, jsem již další, připravené žaloby soudně neuplatnil, případně v nich nepokračoval. Poplatky, které jsem tenkrát uhradil soudu v rámci svých podaných žalob, překročily sto tisíc korun! A můj marný boj se slovenskými větrnými mlýny tím skončil.

  Jelikož mi každý návrat na Slovensko přinášel pouze nemalý stres a pocit beznaděje, zařekl jsem se, že dobrovolně mě na něm již nikdo nikdy neuvidí. Více jak dvacet let svůj závazek dodržuji.  Později jsem se z veřejně dostupných zdrojů dozvěděl, že moje živnost byla v roce 2006 zrušena, bez toho, že bych o to žádal. Ulevilo se mi. Slovensko je krásné. Žije tam i spousta skvělých, vzdělaných a šikovných lidí. Škoda jen, že jich mnoho kvůli aroganci moci muselo odejít …

Tento text vznikl jako memento, pro Čechy a Slováky, kteří si váží svobody, morálních hodnot, pravdy a lásky (ne k sobě samému) a podílí se na věčném boji lidstva za svobodu. Děkuji touto cestou i svým rodičům za to, jak mě vychovali. Já jsem v rámci možností stejně vychovával své děti a nyní tak činím i vůči vnukům.

Závěrem už jen tento citát: “Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál; kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž je a bude třeba.”

  ​​Karel Čapek – Od člověka k člověku (1938)   

                                             Vít Fajmon 06/2026