Ptáče

Proč všechno krásné mizí,
z náruče vytržené. 
Čas neúprosně běží,
pod hnízdem ptáče leží 
o dětství okradené.

Smutné tělo bez duše, 
už jenom sní a vzpomíná.
Slzami prázdnou náruč hřeje,
táta, co nezapomíná. 

Ztrácím tě, já vím, 
den za dnem víc a víc.
Až jednou dotkneš se mé duše, 
ucítíš lásku … 
tátovi ji vrátíš.

Nový domov křik a hádky, 
chladný úsměv vlastní matky.
Kdo uloží tě večer k spánku?
S kým vyměníš pusu za pohádku?

Tak leť na křídlech času.
Hledej lásku, světa krásu!
Z hnízda vypadlé malé holé ptáče. 
Vzepři se osudu a zanech pláče.

Ztrácím tě, já vím, 
den za dnem víc a víc.
Až jednou dotkneš se mé duše, 
ucítíš lásku …  tátovi ji vrátíš.

Až přijde čas, pochopíš. I tátům tečou slzy …

David a Vít Fajmonovi 12/2019