aneb
VYPRÁVĚNÍ PRABABIČKY GERTY PRAVNOUČATŮM, Z DOB, KDY JEŠTĚ BYLA JEN OBYČEJNOU BABIČKOU, PROTOŽE JSTE JEŠTĚ NEBYLI NA SVĚTĚ. TOTO NADČASOVÉ DÍLO BYLO SEPSÁNO NA ZÁKLADĚ PAMĚTÍ TCHÝNĚ EDELGARD VÍTEM FAJMONEM U PŘÍLEŽITOSTI JEJÍCH 75. NAROZENIN NA ZAČÁTKU PROBOUZEJÍCÍHO SE JARA 2016:
Tak už je tu zase jaro! Prababička Gerta reje v zahrádce, sází, přesazuje, vzpomíná a nadává! Nadává na krtky, co jí přes zimu celou zahrádku rozryli. Banda škaredá! Jak já ty krtky nesnáším!
A jak ten čas letí! Brzy to tady bude zase samý květ, pomyslí si prababička, rozkopne zlostně další krtinec, ohne svá bolavá záda, pohladí očima nádherné první květy sněženek a bledulí a vzpomíná, jaké to bylo krásné, když byla ještě malá holčička. Sedí na lavičce, laskána prvními jarními slunečními paprsky, vzpomíná a sní …
A už je zase na rozkvetlé krásné louce u lesa, pod zámkem Lemberk, ve vesničce Lvová u Jablonného v Podještědí, kde se v malé chaloupce narodila. Je opět malá holčička a žije zde jen s milovanou babičkou Hermínkou, matkou Edith a tetičkou Ernou. Tatínka Adolfa ani nepoznala. Ztratil se totiž v té těžké době, někde v koloběhu dění 2. světové války. Nejhorší války, která kdy postihla Evropu a která začala dříve, než se Gerta narodila.
Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Slyší ještě vzdáleně. Už jdu! Ona je však již ukrytá v pološeru zámeckého lesa v kořenech vyvráceného stromu. Mě jen tak nedostanete, pomyslí si s úsměvem na rtech. Ale co to? Proč ztrácí pevnou půdu pod nohama? Má pocit, že se propadá někam do hloubi země. Padá do tmy. Padá nekonečně dlouho. Náhle ucítí pod nohami pevnou zem. Všude kolem strašidelné ticho. Sním či bdím? Jsem ještě mezi živými? Pomalu ohmatává své bolavé končetiny a černou tmu okolo sebe. Co teď? Uvidím ještě maminku, babičku a tetu? Budu si ještě někdy hrát na schovku?
A tu, jakoby někde v dáli slyšela nějaké fanfáry a v chodbě před sebou, jako kdyby probleskávalo světlo. Bolí ji celé tělo, ale nic se nezdá zlomené. Gerta se vztyčí na čtyři a pomalinku se sune tajuplnou chodbou blíž a blíže za zvuky a světlem. Trvá to, ale rozjasňuje se a rozeznává už zřetelně i první hlasy.
Otvor chodby ústí ve větším, osvětleném sále. Gerta se tiskne v malém, tmavém výklenku a nestačí se divit. Sál je osvětlen svíčkami a loučemi. Je nádherně vyzdoben. Zpěv tajemných chorálů právě střídá silný mužský hlas: „A nyní bych vám, jako nově korunovaný král, chtěl poděkovat za vaši odvahu, moji věrní. Odporujte zlu nebo byste mu pomáhali. Zlo budiž trestáno, aby se nestalo pánem světa. Svoboda musí být svobodou dobrému, ne zlému.“
Gerta naslouchá s údivem, sleduje řečníka a jeho posluchače. Mluví rázně, hlubokým hlasem, ale co to? V záblescích loučí a svící vypadá, jakoby nebyl člověkem, ale zvířetem. Připomíná jí totiž silně myš v lidské podobě! „Vítám zde naše věrné přátele, německé myši, které ještě nepropadly moru 20. století – fašismu. Buďte vítány i vy, myši české, polní i domácí, které jste ještě nepropadly podobnému moru, to jest komunismu. Zde jste pod ochranou mojí a ochranou nekonečných chodeb pod Lemberkem.“
Gertiny oči přivyklé již slabému světlu rozeznávají jednotlivé posluchače. Můj bože! Vždyť jsou to opravdu myši! Tmavé, šedé, bílé, žíhané. Hlavy a těla některých připomínají lidská, jiné, asi řadových poddaných, spíše vypadají jako klasické myši. Jejich těla kryje jen obyčejná srst. Nemají na sobě žádné oblečení, ozdoby a šperky, jako vyšší kasty, které stojí v popředí. Král má na hlavě krásnou lesklou korunu vykládanou drahokamy a pokračuje ve své řeči.
Gertiny oči náhle padnou do šera ústí jiné chodby na něco povědomého, ale v tomto prostředí nezvyklého. To snad je sousedův drzý kocour Vláďa! Ano, je to on! Přihrbený, jak ho znala, když číhal na myši za domem na louce. Vždyť cílem jeho skoku má snad být sám myší král! Ne!!! Nech ho! Gerta mimoděk drží kámen, který nahmatala a současně s kocourem vyskakuje z úkrytu a trefuje Vláďu do hlavy. Ten udělá ve vzduchu salto a leží nehybně před králem na zádech jak dlouhej, tak širokej. Myší ozbrojená stráž ho okamžitě svazuje a bere do zajetí. Gerta už je též obklíčena a přiváděna přímo před krále. „Děkuji ti za záchranu života, neznámá dívko. Za odměnu budeš naším hostem, dokud ti bude libo. Můj osobní kouzelník však musí přiměřeně upravit tvůj vzhled. Tak a nyní buď vítána v mém království. Buď zde jako doma. Tyto moje dvě dcery Anička a Mařenka ti budou dělat společnost. Neopovaž se však pít vodu ze studně poznání a pohlédnout do jezírka budoucnosti, které je na konci této chodby“. Gerta slušně poděkovala a slíbila dodržovat pokynů krále. „A tento odporný kocour bude za trest v podobě lidského mláděte vypuštěn venku nad zemí tak, aby nás již nikdy nemohl ohrozit.“
Po mnoha letech se Gerta dozvěděla, jak vlastně myši Vláďu vyvedly. Nasypaly mu pod ocas pálivou papriku, pepř a sůl, a když ho rozvázaly, nevěděl čí je a mazal směr Praha. Zastavil se prý někde až v Praze u Braníka. Ta rána kamenem do hlavy byla totiž tak silná, že už si na svůj výlet do chodeb Lemberku nikdy nevzpomněl. A nedostal chuť ani na myší maso. Ostatně od té doby byl za trest člověkem, což mu poskytovalo jiné laskominy a požitky.
Voni dneska už jsou kočky pro myši stejně neškodný. Lidi je krměj granulema a pak vyrostou jako kráva, tlustý jsou jak vepři a líný jako vši. To ale jen tak na okraj.
Ale nazpět pod Lemberk. To vám byly časy. Na život v myším království Gerta nikdy nezapomene:
Jak letěla s Aničkou a Mařenkou na návštěvu k tetě Erně do Francie. Letěly lampiónem pro štěstí. No paráda! A těch zážitků. Až na ten návrat po vlastních …
Ty výlety nahoru do zámku Lemberk. Fantastické! Byly se podívat i na zbožnou Zdislavu, kterou dal zaživa zazdít Havel z Markvartic.
A stále nové a další zážitky. Co jich společně prožily. No, nerozlučné kamarádky!
Ale na to teď není čas. Snad někdy jindy …
Dny ubíhaly a Gerta si čím dál častěji vzpomněla na maminku, babičku, tetu a děti, se kterými si hrávala tam nahoře, mezi lidmi. Začalo se jí stýskat. To ještě netušila, jak blízko je den návratu. Neodolala totiž opakovanému pokušení a lidské zvědavosti. Porušila slib králi. Napila se ze studně poznání a pohlédla do jezírka budoucnosti. Viděla tam sama sebe, jak se vdává za mladého jinocha Jirku a jak už na všechno jsou dva, ale oba dva chudí jak kostelní myši. Ale co to nevidí?! Rozvádí se a bere si za muže nějakého Vláďu, který jí silně připomíná sousedovic kocoura! To snad ne. Viděla své dvě dcery, Šárku a Jitku. Jsou smutné, ale nedá se nic dělat. Osud je osud. Ještě stihla zjistit, že Šárka bude mít dceru Janu, která bude umět všechno, na co sáhne. Jako malá si bude ráda hrát na vojáky a později na modelku. A Jitka bude mít syny Dana a Davida. Dan bude rozený cirkusák a kaskadér, David skvělý zpěvák a navíc v sobě objeví i muzikantské vlohy. Oba si jako malí, světe div se, budou vyrývat doupata a hnízda v zemi.
A představte si! Všechno, co Gerta v jezírku viděla, se do puntíku splnilo!
O pravnoučatech se už ale nestihla dozvědět nic. Načapaly ji stráže. Po předvedení ke králi poklekla a prosila o odpuštění. „Nedodržela jsi slib, Gerto! Za trest budeš muset opustit mé království. Ale abys věděla, že jsem nezapomněl, co jsi pro mne udělala, a také na přímluvu mých dcer přijmi tento zlatý řetízek s myškou. Kdykoliv se Ti bude stýskat po Marušce a Aničce, nasaď si ho, vyslov přání a jsi zde nazpět. A nyní se rozluč a ty, čaroději, vyveď ji chodbami a proměň na člověka.“ Tak se i stalo.
A už je Gerta opět na louce. Před pikolou, za pikolou … Já už nehraju! Křičí Gerta, která nemohla vůbec pochopit, že byla v podzemí tak krátce. A už je doma, vítá ji babička, matka i teta. A je to dokonce i bez výprasku …
Život jde dál. Přesně tak, jak to viděla v kouzelné studánce.
Představte si, děti, nevím, je-li to náhoda, ale někdy si všimněte. Prababička a její dcery mají na bradě minimálně tři chlupy, které neustále škubou, ale ony dorůstají tak rychle, že je to prakticky zbytečné. Navíc Šárka a Jitka prý se narodily s torzem malých myších ocásků, které postupem času téměř zmizely. Připomínají je už jenom malinkaté výstupky. A prababička díky studni poznání rozuměla od těch dob také myším z Anglie, Německa, Francie, Ruska, Itálie a bůh ví, odkud ještě. A samozřejmě se s nimi i domluvila. To vy, děti, se to asi budete muset pracně samy učit.
A tak prababička udělala z toho kocoura Vládi celkem slušného a hodného chlapa. Skoro takovýho, jako byl Jirka, co ho kvůli němu opustila. A dobře mu vařila a on byl na oplátku hodný. Někdy, když se jí jídlo obzvláště povedlo, zdálo se jí, že slyší jemné kocouří předení. A jezdili spolu po světě. A taky na Slapy. I to víte, co se škádlívá, to se rádo má. Ty hádky jsou sice o ničem, ale vono se řekne: moudřejší ustoupí. Ale když voni jsou jeden chytřejší než druhej! A to pak měla prababička vypnutej mobil a nebylo po ní vidu ani slechu. Vona totiž nasadila řetízek s myškou a už zase byla v myším království na návštěvě. Pak se zase vrátila jakoby nic, navařila, vyprala, uklidila a rychle na zahrádku. A jestli už na tu zahrádku U Družstva práce v Braníku nechodí, tak se možná nadobro odstěhovala do myšího království. Tam totiž neznají závist, zlobu, sobectví, faleš a honbu za bohatstvím. Tyhle hnusné lidské vlastnosti slušné myší netrápí. Proto se asi musejí před světem všeho zlého schovávat pod zemí.
