O mně

Tyto stránky jsem se rozhodl založit jako naprostý internetový analfabet v zoufalé snaze přispět k záchraně lidského plemene před šířící se blbostí, lží, nenávistí, sobectvím a zlem…

Část I. „68.“

Jsem beran z produkce československého manželství. Krásy tohoto světa, první vzrušení a pocit blaha jsem začal vnímat ve východočeské Skutči:

• Na pískovišti za bytovkou, když jsem od rodičů dostal kyblíček a lopatičku v modré metalíze. Tu vůni cítím dodnes. 
• Jako doktor, při vyšetřování růžových faldiček a záhybů sousedovic Lucinky, sedící trpělivě ve vyžádané poloze. 
• Z polohy pod stropem pokoje, jako těžce nemocné malé dítě při pohledu na své tělo.
• Při radostném běhu do schodů s rukama jistícíma v kapsách vyhrané hliněné kuličky.

Na předposledním schodu 3. podlaží jsem ale s přeraženým nosem začal chápat, že existují i horší pocity:

• Nezapomenutelný výprask řetízkem od WC po té, co jsme byli s mladší sestrou (po celodenním pátrání VB, obyvatelstva a zoufalých rodičů) nalezeni mileneckou dvojicí, vyčerpaní, špinaví a hladoví na cestě za dobrodružstvím. 

• Povinná školní docházka na ZDŠ J. A. Komenského. Přes lehčí retardaci mne zapsali už v šesti letech … Utrpení první třídy mi však ulehčovala láska. Nejdříve k Aleně T., se kterou jsem seděl v lavici, později pak k dvojčatům D. (obě krasavice byly k nerozeznání, a proto si nepamatuju jejich křestní jména). 

A tak vše klapalo a život byl docela fajn. S dospělými se dalo vydržet. Byli na sebe a na mě najednou tak nějak hodnější. A soudružce učitelce jsme mohli říkat „paní“.
Probíhalo totiž právě to nejdelší jaro v našich zeměpisných šířkách. Říká se mu dodnes „pražské“. Psal se rok 1968 a já už chodil do 2. třídy.  Nebyl jsem v Pionýru a nenosil rudý šátek. A přece jsem byl v poslední době zoufalý: otec bude mít lepší práci a více peněz, ale budeme se muset odstěhovat ze Skutče! Dočasně jsem ještě na své starosti zapomněl, když otec koupil výhodně, za 3000,-Kč nové auto. Byl jsem z té staré, černé tatrovky r. v. 1935, s velkými blatníky a hadrovou střechou naprosto nadšen! Mohl jsem jezdit na předním sedadle a vyklápět červený terčík, plnící funkci blinkru. To byla fakt pecka! Na stěhování a  na lásku k Aleně a dvojčatům jsem v těch chvílích ani nepomyslel.

Druhé školní prázdniny na chatě byly skvělé! 

Idylka skončila v noci 21. 8. 1968 příchodem ubrečené tety Pavly. Nechápal jsem, proč nás musí budit kvůli takové maličkosti, jakou je příjezd Rudé armády. Vždyť ta samá armáda nás už jednou osvobodila v roce 1945 a ve škole nám říkali, že z toho měli všichni velkou radost …

Z úniku utajovaných tichých depeší mezi otcem a matkou jsem ale záhy pochopil, že okupace není osvobození. Potvrzovaly to ostatně tanky a mrtví v ulicích. Asi proto jsem od té doby sedával v naší tatrovce na zadním sedadle a na otcův pokyn vyhazoval oknem letáky, které tajně množil v práci. Aniž bychom to tehdy tušili, účastnil jsem se svého prvního boje: odboje proti okupaci Československa 1968. Vzorem pravého hrdiny ale pro mne byl můj starší bratr. Ten, jako učeň ve Vysokém Mýtě, zmlátil sovětského důstojníka. Dostal za to 1,5 roku natvrdo! Nic to ale neřešilo. Přes držku si tenkrát víc zasloužili naši kolaboranti a soudruh Brežněv. 

A je tu konec prázdnin. Lidé na sebe i na mne už nejsou tak hodní jako dřív. Některým z očí ještě vyzařuje bojovnost a odhodlání, jiným už ale strach a odevzdanost. Střeste se dny a roky budoucí!!! Před těmi, kterým se ve vyhýbavých pohledech zračí podlost a zrada! 

Ale to už sedím na zadním sedadle podnikového vozidla Varšava, chlouby socialistického automobilismu. Ciferníky na palubní desce mne na chvíli v představivosti přenášejí do kosmického prostoru. Neúprosná realita však rychle vrací můj koráb na zem. Už se opět prodírá kolonami okupačních vojsk, vstříc světlým zítřkům. Město na horizontu před námi se jmenuje Moravská Třebová. Táta, ač nestraník, tu vyhrál konkurz na ředitele nejmenovaného podniku. Nevím, co mě čeká, ale na Skuteč určitě nikdy nezapomenu!

Sbohem mé lásky, sbohem kamarádi!

Příště: II. díl „Normalizace“. 

V.F.