O králi Klackovi
Když jsem toto dílko počátkem roku 2018 psal, netušil jsem, jak hrůzostrašným “scénářem” skutečným událostem se stane:
O KRÁLI KLACKOVI
(příběh naděje)
Povím vám příběh, který jsem kdysi četl na půdě kteréhosi starého domu.
V tomto čase se mi opět vybavil:
Vyprávěl o králi, který panoval za devatero spálenými horami a devatero vyschlými řekami. Už si nevzpomenu, jak se jmenoval, ale poddaní o něm nemluvili jinak, než o králi Klackovi.
Tomu králi zachutnala moc a ve své samolibosti byl zahleděný jen sám do sebe.
Žil odtržený od okolního světa ve vzdušném zámku, který si ve své chřadnoucí mysli sám vystavěl. Způsobem svého panování ztratil respekt i úctu poddaných, a byl pro smích okolním královstvím.
Jen vládce velké říše na východě jej naoko respektoval. Obklopil jej současně s dary i svými zvědy, kteří mu začali dělat rádce. Král Klacek byl kdysi chytrým a dost dobrým vládcem, ale díky novým rádcům svůj rozum postupně obětoval do služeb říše zla a začal holdovat alkoholu. Měl výčitky svědomí a nemohl spát, protože ho pronásledovaly černé můry. Vždy, když se opil, měl z ostudy kabát. Postupem času však slovo „ostuda“ ztratilo svůj význam, stejně jako například slova „ pravda a láska“. Byl sice vzdělaný a dokázal mluvit spatra, ale nejraději poslouchal sám sebe a urážel a zesměšňoval své okolí.
Vždy, když byl již společensky unaven, starost o zábavu přebírali jeho šašci. Jeden vtipnější než druhý.
Jejich jména si vybavuji díky známé lidové písničce …
Ovčáček a Čtveráček byli v pravém slova smyslu opravdovým ztělesněním slova „šašek“.
Král Klacek dokázal být i zákeřný, pomstychtivý, sobecký, plný závisti a zloby. Jeho osobní doktor, který mu radil: „Pij do polopita a jez do polosyta“, jednoho dne zmizel i se svým konciliem.
V těžkých dobách, kdy ani sám král nerespektoval zákony svých otců, překrucoval je a vytvářel nové k obrazu svému, nikdo už v tom království nerozlišoval pravdu od lži. Lidé přestali používat selský rozum.
„Kdo chce kam, pomozme mu tam!“ Křičeli drábové, když hnali poslušná stáda lidí s podivně ohnutými hřbety jako ovce na panské. Království bylo čím dál více pleněno loupeživými rytíři, kteří chudým brali a bohatým přidávali, aby si je zavázali a naklonili na svou stranu. Nad všemi vynikal rytíř Bakšiš z hradu Čapí hnízdo. A tak šel čas a bylo hůř a hůř. Království chřadlo.
Lidé se báli a ti, co si ještě troufli samostatně přemýšlet
a mít vlastní názor,
byli pronásledováni.
Církev, kterou král prostřednictvím loupeživých rytířů připravil o její majetek, již poznala, že svým pochlebováním moci pozemské sama pomohla nástupu moci temna.
Prostřednictvím starého nemocného krále již de facto vládli šašci a zlí rádcové.
Červenohnědé šaškovské stejnokroje, které nosili Ovčáček a Čtveráček, se staly módním hitem.
Lidé už chodili jenom v červených trenýrkách a červenohnědých kacabajkách.
S prvními mrazy, které přišly
z východu, pak těm lidským šaškům začala hrubnout kůže. Od té doby se říká:
„Ten má hroší kůži“.
Král Klacek cítil, že už asi dlouho vládnout nebude a začal mít výčitky zbytků svědomí.
Chtěl ještě zrušit co nejvíce špatných zákonů, které zavedl. Bylo již ale pozdě.
Nestihl dát ani zbourat plot kolem celého království. Dohnala ho špatná životospráva, nemoci z povolání a nebeská spravedlnost.
A už před ním stála zubatá z recese v červených trenkách, se srpem a kladivem v pařátech. Králi rázem jeho červené trenky zhnědly a vydechnul naposled. Ani pes po něm neštěknul.
V učebnicích dějepisu ani zmínka. Jen se někdy od těch dob na způsob čarodějnic pálí červené trenky a říká se:
„Jó, to bylo ještě za krále Klacka“.
Tenkrát si lid manipulovaný šašky a zlými rádci vydechl a křičel: „Ano, bude líp!“
Ale nebylo! Všem vypálil rybník rytíř Bakšiš, prolhaný intrikář
a lhář se svou suitou.
Vládl tomu království až do té doby, než lid pochopil, že:
„Lína huba je holé neštěstí.“
A mlčící většina prozřela a dala se do pohybu.
A už samozvaný vládce letěl oknem!
Samozřejmě tak, aby si moc nenatloukl a mohl zmizet v propadlišti dějin.
Naposledy prý byl rytíř Bakšiš spatřen někde na Českomoravské vysočině,
jak pase ovce…
V dnešní civilizované době máme naštěstí místo defenestrací
„SVOBODNÉ VOLBY.“
A hrad je obrazem podhradí
a naopak.
Každý člověk má možnost mít svůj vlastní mozek, aby nemusel povinně nosit červené trenky s hnědým škrtátkem na zadku a mohl chodit vzpřímeně.
Takže když se lid té země konečně probudil z letargie,
žil už jenom šťastně.
Vážil si svobody a vyprávěl svým dětem a vnoučatům o králi Klackovi, aby se na tu zlou dobu nezapomnělo a aby se již nikdy nemohla vrátit.
Možná, že jsem do tohoto příběhu omylem něco přidal a snad i z dnešního života.
Četl jsem jej totiž tak dávno a nejsem již nejmladší.
Originální text jsem už nikdy nenašel, myslím ale,
že pod ním bylo jméno Peroutka, nebo tak nějak…
Tak se mějte krásně a používejte selský rozum!
V.F. 06/2018